««««««« Petr Wala - šílený maratonec «««««««

V Ostravě se cítím jako doma a tak jsem se na tento můj již jubilejní 40. maraton hodně těšil. Přípravu jsem tentokrát, ale asi trošku přehnal. Po nemoci jsem se snažil ještě honem nahonit nějaké ty kilometry a i několik závodů jsem musel ještě před maratonem absolvovat. Zřejmě jsem byl unaven, a i když jsem se tak v posledním týdnu necítil, tak to byla nejspíš hlavní chyba. V týdnu před startem jsem ještě absolvoval superkompenzační dietu, která mě nejspíše tentokrát ještě více vyždímala.

Můj plán bylo atakovat moje maximum s letošního jara 2:42:59 hod. To znamenalo běžet v tempu kolem 3:45 min./km a doufat, že nedojde k nějaké velké krizi. Po startu jsem se rozběhl v takové intenzitě, kterou jsem věděl, že musím běžet abych nevyhořel. Ovšem již na pátém kilometru mi bylo jasné, že je všechno ztraceno. Mezičas ukazoval tempo něco málo pod čtyři minuty a já věděl, že na zrychlení nemám. Nejdříve jsem si pomyslel, že cedule 5.km je špatně změřena, ale již na 10. km při mezičase 39:30 min. jsem věděl, že osobák nebude. Rozhodl jsem se tedy, že to dám alespoň pod 2:50:00 hod. Pocitově jsem neběžel vůbec v pohodě. Sice to nebylo vyloženě trápení, ale prostě nějak tak jsem neměl den. Držel jsem se ve skupině běžců, kteří běželi tempem asi kilometr za 4. minuty až do zhruba 25. kilometru kdy se tato po té roztrhala. Do cíle jsem dorazil s již tlumeným tempem v čase 2:52:09 hod. Nemám se na co vymlouvat, protože počasí bylo ideální a trať výborná. Ovšem ten den jsem neběžel dobře jenom já sám. Vzdal favorit Daniel Orálek a kamarád Igor Heleš, kteří oba běželi předemnou. Hrůzostrašně se protrápil Petr Bětík, kterého jsem ke konci i přes mé chabé tempo výrazně stahoval. Ve skupině se kterou jsem běžel zpomalili úplně všichni, až na výborně běžícího Michala Kellera z Kopřivnice. Na to, že to byl jeho první maratón, tak zaběhl trať takticky skvěle a tím dokázal, že první maratón nemusí být vždycky bolavý porod. Je třeba si nechat trochu poradit a nedávat si příliš vysoké cíle. Neztratil se ani Roman Baláž, který tentokrát ke konci nezvolnil. Samozřejmě nejlépe a suverénně zaběhl závod vítěz Jiří Žák. Výborně běžel také Milan Adamec z Vyškova, který si zaběhl osobák a porazil i vycházejícího Serbesu Mulugetu, jenž zatím zaostává za svými minulými výkony. Jenomže to co běhá „Mireček“ bez tréninku, tak to já musím pěkně vydřít. Holt komu není dáno z hůry ten musí o to více makat. Při pohledu na výsledkovou listinu jsem si říkal, že kdybych zaběhl to co jsem plánoval (2:39:59 hod.:), tak jsem teoreticky mohl bojovat o celkové 3. místo. A to by bylo něco ! Ovšem moje konečné absolutní sedmé místo v cíli je pro mě i tak trošku útěchou, protože lépe jsem se na Ostravském maratonu ještě neumístil.

47. Ostravský maratón pro mě nebyl jenom zklamání s výkonu. Ale i příjemným překvapením, které mi přichystala moje manželka a děti. Na maraton jsem odcestoval sám pouze s Milanem Celuchem, protože všichni moji blízcí a kamarádi neměli dle jejich tvrzení čas a jiný program.To jsem ovšem nevěděl, že ten jiný program byla moje osoba. V říjnu jsem slavil narozeniny a tak mi manželka se syny nachystali narozeninovou oslavu s překvapením přímo na Ostravském maratonu. Do Ostravy za mnou přijeli jak moje manželka Martina, synové Vojta a Honza, tak i moje švagrová Eva. Přifařili se také mí dobří kamarádi Michal s ženou Mirkou a synem Adamem. Poprvé jsem je zahlédl v prostoru startu a cíle při průběhu do druhého kola. Křičeli na mě a hlasitě povzbuzovali. Nechápal jsem to. Řekl jsem si, že asi kvůli pěknému počasí všichni vyrazili do Ostravy na výlet, protože jim asi něco odpadlo. Byl jsem rád, že tam byli a jejich přítomnost mě potěšila a trochu povzbudila z již tak bídných pocitů mého běhu. Když jsem se v posledním kole ploužil do cíle v obavách, že ztratím pozice, tak mě ani nenapadlo jaké mě čeká v cíli překvapení. Pro mě byl tento maraton výkonnostně prohraný, ale můj cílový doběh byl jako kdybych tento závod vyhrál. Při vběhnutí do cílové rovinky na Masarykově náměstí jsem zaregistroval neobvyklé povzbuzování z řad některých diváků a i moderátor Ondřej Němec se mi hlasitě věnoval. Za cílovou čárou jsem posléze zahlédl manželku s velkým dortem ve tvaru atletické dráhy. Kamaráda Michala s flaškou šampaňského a syna Vojtu s medailí. V tu chvíli mi to teprve docvaklo :) Moje narozeniny ! To jsou blázni. Michal mě pěkně pokropil šampusem, ze kterého jsem se také řádně napil. Manželka mě uslintaného políbila (a nejenom ona), Vojta zavěsil medaili a všichni ostatní okolo mi gratulovali. Přestože mi bylo celkově fyzicky špatně tak jsem to nevnímal a byl jsem moc rád, že tam všichni kvůli mně jsou. Bylo to moc fajn a všem jim za to hodně děkuji. Díky nim byl i tento maraton pro mě moc pěkný, ale tentokrát to nebylo o výkonu, o čase nebo o umístění ......